Jednoho krásného letního slunečného teplého dne pospíchala Zora z práce domů. Nevěděla proč, ale cítila, že se v jejím životě něco změní, ale neděla co se má změnit. Doufala, že se to týká koní, které milovala, ale neměla možnost na nich jezdit. Na chvíli myslela, že by mohla jezdit jednorožce, ale v zápětí si uvědomila, že jednorožec neexistuje. Cesta ji rychle utekla, ty dva kilimetry se zdály jako sto metrů, nicméně přišla domů za hodimu. Celou cestu si promítala hlavou jaký by to bylo, kdyby jezdila jednorožce nebo klidně i normálního koně.

Když přišla domů, zahlédla u nich před domem neznámé auto s přívěsem na koně. Vypadalo to, že v přívěsu jsou dva koně, teda spíš v to doufala.Pomalu se k přívěsu přibližovala. Nevnímala, že jí zdraví sousedé a kamarádi. Přibližovala se velmi pomalým krokem, aby něco nezkazila, a upřeným pohladem tan příves sledovala a snažila se vymyslet co to může být za koně v tomto přívěsu. Opravdu pomalu se blížila, a kydž se doslata k záhadnému přívěsu, chtěla se do něho podívat, ale byl zavřený. Chvíli na přívěs koukala, a pak se rozhadla otevřít ho a podívat se do něho.

V ten moment přišel pán, kterému tajemný přívěs patřil. ,, Co tu děláš? Kdo jsi??" zeptal se pán zvědavě. ,, Já jsem Zora a bydlím zde. Byla jsem jen zvědavá jaký koně tam jsou." odvětila Zora pánovi. ,,Super! Tak tebe potřebuju!" vyjřikl radostně pá

V práci to nikomu neřekla. Naštěstí jí to rychle uteklo. Domů přišla dříve než jindy a čekala. To čekání se jí zdálo nekonečné. Konečně se nějak záhadně objevilo to auto, tentokrát bez přívěsu. ,, Dobrý den, konečně jste přijel.... nebo mně to spíš utíkalo pomalu." promluvila Zora. ,,Dobrý den. No já měl taky trochu zpoždění." odvětil pán. ,,Důležitý je, že jste přijel." pousmála se Zora. ,,Ano to je." zasmál se pán.

Zora naselda do auta. Pán:,, Zoro, nebude Vám vadit, když si zajedu do jiné dimenze?? Musim si vzít ještě pár věcí. Já se totiž s nima stěhuju sem, do této dimenze." Zora:,, Do jiné dimenze?? Proč mi to nepříjde divný?? Jo tak jo." Pán:,, Děkuju, no tak jedeme. Už jsme tady." Zora:,, Tak rychle??" Pán:,, Jo tak rychle, jen si vezmu sedla a můžeme jet." Zora:,, Dobře." Čekala v autě asi 5 minut pak přišel pán, že už můžou jet. Zase uběhli asi 3 vteřiny a byli tam. Zora se zeptala:,, Kdo je támhle ten kluk??" ,, To je David, ten jezdí na Cliare. Řekl jsem mu, ať taky nauzdí Samiho. Teď už jim dáte jenom sedlo, s tim ti kdyžtak pomůže." odvětil pán. ,,A jak se vůbec jmenujete??" zeptala se Zora. ,, To je jedno." odpověděl pán.

Přišla k jednorožcům a Davidovi:,, Ahoj já jsem Zora a ty jsi David, že??" ,, Ano já jsem David. Ahoj. Ty jezdíš Samiho, že?" ,,Ano, jezdím, ale nikdy jsem nejezdila na obyčejným koni, natož na jednorožci." pověděla mu Zora. ,, Nevadí já tě to naučím." řekl jí David. Zora:,, Děkuju. Moc ti děkuju." David:,, Nemáš zač." Pán:,, Tak jedeme jezdit, ne??" David,, Já je ještě osedlám a můžeme." Během 10-ti minut byli jednorožci osedlaní a mohlo se jít jezdit.

Zora na Samiho bezproblémů vyskočila. Pobídla ho přesně podle rady a Sami se rozešel. ,, Co teď??" zeptala se Zora. ,, Pořád ho pobízej sedem." ,, Dobře. A kdy začnu klusat?" ,, Za chvíli. A naučíš se rovnou vysedávat. Zkus si nejdřív rytmicky počítat raz dva. Tak a teď ho pobídní co klusu." ,,Jak" ,, Šťouchni ho sedem víc, než před tím." ,,Jasně." ,,Tak a teď si počítej raz dva. Klidně nahlas." ,,Díky za radu." ,, No vidíš jak ti ti jde. Chceš si nacválat??" ,, Chci, ale jak??" Zase ho pobídni a pevně se drž kolenama. Zkus to." ,,Jééééé já cválám. to je nádhera. Můžu cválat vedle tebe a Ciare?" ,, Jo klidně, ale teď zase přejdeme do klusu. Zatáhni ho za otěže. Jako by je přitáhni k sobě, ale jen co nakluše tak je povol. Jasný??" ,,Jo jasný. Už klušu." ,, Teďka budeme trénovat klus." ,,Dobře." Klus trénovali asi 2 hodiny. Den byl teplý skuneční a po ježdění šli plavit jednorožce do nedalekého jezera, kam nikdo nechodí, protože o něm nikdo neví, protože si ho tam Pán přičaroval. Domů se ji od Samiho ani od Davida nechtělo, ale musela. Tentokrát už autem jeli normálně, už se nepřenášeli. Zora zjistila, že to není tak daleko od jejího domu. Jen asi patnáct kilometrů, ale ta cesta se jí zdála nekonečná, protože odjížděla od milovaného jednorožce a kluka, který se jí líbí. Tento nádherný den se hnedka změnil v smutný, i když bylo jasné nebe. Potom už tam normálně přijela autobusem, který stavěl asi půl kilometru od statku, kde jednorožci sídlili. Hodně se tam těšila. Zora tam nešla, ona tam běžela, aby tam byla co nejdřív.

Jednou pršelo a hřmělo, bylo počasí pod psa a David jí nabídl, že ji domu odveze a ona přijala. Navigovala ho k sobě domů. Tahle cesta utekla rychle, při jízdě přemýšlela jestla ho má pozvat domů. Zdálo se jí, že je krásně, i když bylo počasí pod psa. Zastavili a Zora se ho zeptala:,, Nechtěl by jsi jít ke mně domů?? Dáme si kafe, popřípadě víno, já zejrta do práce nejdu, je víkend, tak se můžeme opít. Teda jestli chceš." David nadšeně odpověděl:,, Jo moc rád k tobě půjdu. Víš ono no ehmmmmm........ No prostě se mi líbíš. Tak a je to venku." Zora odvětila překvapeně a přesto šťastně:,, Jo pojď. Víš taky se mi líbíš. Dáme víno??" ,, Jo dáme." Vešli do domu a Zora přinesla víno, červené moravské. A i dvě skleničky. Pili a pili, a když Zora přinesla čtvrtou láhev vína, David ji políbíl no a vy víte co se potom asi tak děje. Ráno se probudili a uvědomili si co se stalo a rozhodli se spolu chodit. A takových to krásných večerů bylo mnohem víc. I bez vína.

No asi za týden po této události se nečekaně zjistilo, že Cliare je březí. Tak se jezdilo jenom na Samovi. Sam byl rád, když mohl během ježdění mít u sebe i Cliare. Sami, ale asi 14 dní před plánovaným porodem Cliare, vážně onemocněl. Veterináře zavolat nemohli a tak se to snažili vyřešít bez něj.Nebylo to lehké. Pro jiného krásé dny, se pro ně stali velice těžkými, přesto příjemnými, protože byli všichni spolu. Věděli, že se Samim to je vážné a nedávali mu moc velké naděje, ale jejich láska (myslim Samiho a Cliare) byla silná. Cliare nedovolila Samovi odejít do večných pastvin. Vždy když Sami omdlel, nebo upadl do bezvědomí, se ho Cliare snažila nějak probrat, naštestí se jí to vždy povedlo. Pán se pro Samiho obětoval a dal mu svoji životní energii, poté bohužel Pán umřel. Sami se uzdravil a za 2 dny se Cliare a Samimu narodil malý krásný hřebeček. Jelikož nedávno pochovalli Pána, chtěli mu dát jeho jméno. Ale Pán neměl jméno, tak začali novorozeni říkat Pán s velkým P. David a Zora se nastěhovali na statek, aby byli všichni pospolu. Na Pána nikdy nezapoměli a hřebaček Pán měl krásný charakter. Byl to úžasný jednorožec.

Za tři měsíce každodenního nekdy nudného, ale spíš záživného života, Zora zjistila, že je těhotná. Všichni byli šťastni, ale co nečekali se stalo. Jednorožci promluvili lidslou řečí. Nejdříve se to nechtělo Zoře věřit, ale potom uvěřila. Od té doby se s jednorožci bavilli jako s nejlěpšími kamady a to, že to byli nejlepší kamarádi.

Byl to krásný život, ale najednou se probudila. Probudila se z komatu. Byla v nemocnici po těžke nehodě. Byl to jen sen, co se rychle rozplynul nad dněšní realitou. Za měsíc se Zora vrátila do normálního života. Našla si práci necelé 2 km od domu, kde žila. Jednou ji ujel autobus a musela jít domů pěšky, cesta ji utekla rychle, i když ji šla hodinu. Najednou uviděla před jejím domem stát auto s přívěsem na koně.....